Smrt je jen nový začátek. Jedny dveře zavírá, ale deset nových otevře.

Vzpomínky

19. června 2010 v 18:18 | Cyan |  6. kapitola
Jsem zase malá a jedu v kočáře s pratetou Lilien. Zlobí se na mne, protože jsem jí omylem rozbila její oblíbenou vázu, a tak mě veze z Amsterdamu domů. V noci. K  rodičům, které jsem neviděla celý dlouhý týden. Tehdy mi to připadalo jako věčnost. Nemůžu se dočkat. Ještě než zahneme za roh, cítím, že je něco špatně. Místo vůně květin jde cítit jen pach ohně. Že by si bezzemci zapálili pár hadrů, aby měli na čem ohřát své jídlo? Ne, tohle je větší oheň. A teď už to vidím. Jedná se o požár. Náš dům začíná hořet! Snad matka a otec zavčas utečou. Ale ne! Dveře i okna jsou zatlučeny! Nemohou se dostat ven! Jen bezmocně sedím, a koukám. Nemůžu nic dělat. Ten pocit… Tak tohle je bezmoc. Krutá, sžíravá, otupující. Bolí to. Srdce mi puká žalem. Co to je? Přez zahradu prchá zahalená postava. Že by… náš dům… podpálil? To snad ne! To není možné! To nejde! Proč? Jediné, co se mi z toho muže vrylo do paměti, bylo to, co se mu houpalo u pasu. Pouzdro, a v něm nádherná a nebezpečná dýka. Ta je jistě na zakázku, jediná na světě. Elegantní, dokonalá, smrtící. Byla trochu povysunutá, takže se v měsíčním svitu zaleskla tepaná čepel. Ostrá jak břitva. Jako z velké dálky slyším volání tety na kočího, že okamžitě jedeme zpátky, cítím, jak mnou třese, a vidím cokoliv jiného. Oči mám jen pro zkázonosnou zbraň a jejího nositele. Tohle mu nikdy neodpustím! Je neuvěřitelné vedro. Pot se mísí se slzami, které vytékají až z hloubi mé duše.
Prudce jsem se posadila na posteli, teď už naprosto vzhůru. Tím prudkým pohybem sem převrhla sklenici, kterou někdo postavil vedle mé lože. Byla jsem zborcená potem. I ty slzy byly pravé. Ale tyhle nebyli stejné. Takhle totiž chutnají slzy zrady, hořce a palčivě. Temné myšlenky se mi honí hlavou. Osud si se mnou hraje nepěknou hru. Zkouší mne. Proto znovu stojím před tím sprostým vrahem, který se vydával za slušného člověka. On ví, kdo jsem. Viděl mou tvář, mé oči, a přesto nedává při našich setkáních nic najevo, žádné city. Žádnou lítost nad svým činem. A přesto ho nedokážu nenávidět. Jako nikoho jiného. Nikdy. To je můj charakter. Sklopím ocas a uteču.
Ano, to je ono, uteču. Hned teď. Co nejdál. Navždy. Až teď jsem si všimla, že jsem sklenku rozbila a řízla se o ní do prstu. Dostala jsem nápad. Musí alespoň trochu pykat za svůj čin. Zabalila jsem si věci, ránu na prstu nechávaje otevřenou. Ale uvědomila jsem si, že venku je jen pustina. Musím odejít nalehko. Převlékla jsem se do kalhot a košile, které jsem měla pro všechny případy s sebou. Vlasy jsem stáhla do drdolu a skryla pod vlněnou čepici. Takhle budu vypadat jako vesnický hoch. To se bude hodit.
O chvilku později už byl můj plán hotov. V kapsách jsem měla nějaké peníze, a na dveřích Sinklerovi pracovny bylo napsáno mou krví VRAH. S plánkem v ruce jsem došla k východu. Jak se ty zatracené dveře otevírají? Už si vzpomínám! Číselnou kombinací 825… Jak to bylo? Ještě jedno číslo… 7! To je ono!
Dveře se tiše otevřely. Za nimi mě čeká jen to zvláštní zařízení a nehostinná pustina. Ta bude nejhorší. Ale já to dokážu! Pro rodiče! I pro to malé, co se mělo narodit, ale díky té události nikdy nespatřilo denní světlo. A hlavně sama pro sebe. Tohle je moje šance dokázat si, že nejsem jenom naprostá bezmocná nula, ale že ve mně taky něco je.
Sluneční světlo mě uhodilo do obličeje. Svítilo tak jasně a oslnivě! Před očima se mi na zlomek vteřiny objevila nádherná krajina, jako z jiného světa. Hlásek ve mně volal: "Tam patříš, ne sem," ale to mohla být fata morgána- víla Morgana, jak se to kdysi překládalo. Jak jsem pokračovala, šla jsem neuvěřitelně rychle, abych byla co nejdále. Bylo mi líto, že kvůli němu musím bez rozlučky odejít, a k smrti tím vyděsit Taru. Kéž by to šlo jinak. Ale žádnou jinou možnost jsem v tu chvíli neviděla. Neviděla jsem nic, jen ten výjev ze snu. Úryvek skutečnosti. Ale co je to skutečnost?
Únava začínala pomalu prosakovat prvotním odhodláním nezastavovat až k jádru té bytosti, kterou jsem v tu chvíli byla. Něco se ve mně vařilo, chtělo to vybublat na povrch, nějaká dlouho potlačovaná vzpomínka. Ale musela pro mě být nedůležitá, že jsem ji tak snadno ztratila v hlubinách nevědomosti. Nebo jsem ji donutila se tam uchýlit, protože to raději nechci vědět? A zajímá mě to vůbec?
Kolena se mi podlomila. Dál už jsem nemohla. Teplo vysušilo má ústa, stejně jako naději na přežití v téhle krajině bez vody a bez jídla. Zrovna když jsem o tomhle přemýšlela, zleva se něco ozvalo. Kap
A znovu.
Z kamene tam vytékal tenoulinký pramínek oné životodárné tekutiny, která mi tolik scházela posledních několik hodin. Uhasila mou žízeň a povzbudila ochablou mysl. Rozhodla jsem se zde přenocovat, k čemuž přispěl i západ slunce, který se neodvratně blížil.
Zrovna když jsem ulehla, modlíce se, aby mě přez noc nenašli, zemí projelo cosi zvláštního, jako by v ní vrtal obří červ, mířící tryskovou rychlostí na sever. Stejným směrem, jako já. Potom se již nic nedělo, a tak jsem vyčerpaná a se stále bolavým srdcem usnula.
Zdálo se mi o nádherné krajině, té, kterou jsem již viděla. Byla naplněna světlem i tmou, všemi barvami duhy i černou a bílou. Smutkem i radostí. Tak jsem ji viděla ze začátku. Potom se prvotní rozmanitost rozplynula v dým, a před mým zrakem ležela jen krajina plná stromů, květin, zvířat. Rozběhla jsem se lesem. Po čtyřech.
Mé tělo po tom volalo, má mysl po tom toužila. Osvobozující pocit mnou projel jako elektřina. Sem patřím, odtud pocházím, zde zemřu. Můj domov. Pravý domov. Vše ostatní je jen iluze, kterou jsem vytvořila pro své potěšení. Nic víc. Nemohu tam zemřít, nemohu tam žít. Neexistuje. Cítím to. Jak se ale dostanu pryč? V mysli mi vyvstal portrét. Můj portrét. A obraz mé zrcadlové kopie. Kacocumi. Ona je já, já jsem ona. Jsme jedna bytost. Dohromady tvoříme to, čemu se říká člověk. Dobro jménem Cyan, zlo jménem Kacocumi. Existence za hranicemi lidského chápání. Za hranicemi bytí. Ano. Teď už to vím. Nedostanu se pryč, dokud znovu nebudeme tvořit jeden celek. Musím ji najít. Má mysl mne povede.
Po probuzení jsem se opět vydala na cestu. Směr- západ.
 

Další nepříjemné poznatky

18. dubna 2010 v 21:08 | Cyan |  5. kapitola
Ráno jsem vstávala s čistou hlavou. Na všechny noční běsy jsem zapomněla, a rázem je zastoupila tak dokonalá nálada, že jsem si při ranní sprše zpívala, což Tara ohodnotila potleskem a pískáním, takže jsem okamžitě přestala. Jasně, zpívám ráda, ale pro sebe, ne pro veřejnost. To je mi trapné, protože si myslím, že mám ošklivý hlas. Jako ostatně každý, kdo nebyl ve sboru vybrán jako sólista, jen jako kulisa v kostýmu stromu.
Voda mě vždycky rozveselila, takže si dovedete představit, co Tar myslela, když řekla: "Ty se vznášíš!" Ale nepochopila jsem, proč na mě při tom tak kouká. Bylo mi to upřímně jedno. Skoro jsem měla dojem, že to myslí doslova, ale to mě rozesmálo. Asi se urazila, ale co. Ona se rychle odurazí. Převlékla jsem se a šla jsem se podívat na rozvrh. Dneska mám vařit.
Podle velkých stojacích hodin v koutě bylo teprve půl páté ráno. To mě překvapilo, jelikož obvykle vstávám okolo desáté- pokud mě někdo nevzbudí. Dotyčná osoba většinou dostane polštářem. Tar mi ochotně řekla, že vaření je pohodička. Obnáší jen upéct chleba, udělat topinky, vajíčka a přinést ovoce k snídani, potom mám pauzu, dokud nepůjdu dělat oběd, takže polévku a hlavní jídlo, a do vaření večeře mám klid. To byly dobré zprávy. A hádejte, co udělali s mojí už tak božskou náladou. Nejvíce mi ale pomohlo to, že Tara na plánku zakroužkovala všechna místa, která potřebuji navštívit. Spíž, jídelnu, kuchyň. A spojovací cesty, kterých se nehodlám z opatrnosti držet. Jedna totiž přecházela přez jámu, jiná prošla zdí.
Nejdříve jsem zamířila do spíže, kde jsem si do přepravky nabrala mouku, olej, mléko, droždí, sůl, cukr, vodu, máslo a vajíčka. Ještě se budu muset vrátit pro ovoce, protože to už bych nedonesla bez toho, že by spadla buď přepravka, nebo já. S menšími nesnázemi jsem to všechno dopravila do kuchyně. Tam byla na pracovní desce připravena knížečka s návodem na přípravu chleba. Nejdříve jsem podle ní zhotovila těsto, z toho udělala několik bochníků a dala je do pece, kterou jsem předem vyčistila a zapálila v ní oheň.
Po půl hodině, kdy mě nuda donutila číst kuchařky a vymyslet všechna jídla předem a přinést ovoce, byl chléb hotov. Krásně se z něj kouřilo a dokonale voněl. Už bylo půl šesté, tak jsem ho rychle nakrájela, osmažila na másle, na kterém jsem předtím z poloviny vajec udělala volská oka, a zbytek vajíček skončil natvrdo. Začala jsem slintat. Polomrtvá jsem ještě honem nakrájela jablka, vypeckovala několik málo švestek a postupně jsem to odnosila k jídelně. Díky bohu mi nic neupadlo, což byl opravdu zázrak.
Když jsem šla potřetí, s mísou ovoce, všimla jsem si malých značek na každém rohu. Nejdříve jsem si jich moc nevšímala, ale zvědavost mě donutila se k nim naklonit a pořádně je prozkoumat. Byly tu šipky, ty ukazovali cestu. Ale kam? Každá místnost měla jinou značku, jak jsem po chvíli zjistila. Kuchyně vařečku, jídelna talíř a salonek židličku. Velmi zjednodušené obrázky byly až úsměvné. Ale tyto ukazatele byly tak droboulinké, že se špatně hledaly. Byly sotva vidět, a náhodným kolemjdoucím by mohly být považovány za šmouhy.
Tento objev mi celkem oživil ranní náladu a zásadně usnadnil orientaci. Snídaně už byla připravena na jídelním stole, tak jsem si zkusila najít obytnou část. Cesta mě vedla doprava, dvakrát doleva, zase doprava… Najednou mi zmizela půda pod nohama, ale to doslova. Omylem jsem narazila na jednu z děr, a co hůře, PADALA jsem do ní! Když jsem se trochu vzpamatovala z počátečního šoku, už jsem letěla dolů jakýmsi potrubím. Bylo úzké, temné, kovové a nepřátelské. Pískalo mi v uších. To potrubí ústilo do jakési dřevěné bedny, maximálně dva na jeden metr, vysoké také metr.
Vletěla jsem do ní kulatým otvorem, který se za mnou prudce zabouchl. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Byla tu tma, a měla jsem pocit, že se pohybuju do strany. Ale to mohla být jen halucinace, chvilkové pominutí mé mysli, která si se mnou hraje nehezkou hru.
Nemám tušení, za jak dlouhou chvíli domnělý pohyb ustal, nebo jak dlouho jsem tam ležela potmě, v chladu a sama, ale vím, že to bylo dlouho. Celou tu dobu jsem uvažovala nad tím, k čemu tu je tak promyšlený bezpečnostní systém. Napadlo mě, že to bude mít něco společného se soukromou výukou ostatních dívek. Nemám tušení, jestli se to opravdu stalo, ale asi jsem si dokonce na pár okamžiků zdřímla. A byly to okamžiky? Co když to byly hodiny? A opravdu to byl jen nevinný spánek? Neomdlela jsem z úleku a nedostatku vzduchu? Myslí mi létalo milion otázek, a když jsem si na nějakou odpověděla, její místo zaujaly dvě jiné, složitější otázky. Hladina mého vědomí se nebezpečně rozvířila. A pak mi to došlo. To, co mě mělo napadnout jako první.
Já se tady udusím! Je to uzavřený, malý prostor, moc vzduchu se sem nevejde, a ani nevím, jak dlouho tu jsem, natož abych dokázala určit, jak dlouho ještě přežiju. Další myšlenka přišla jako rána kladivem. Možná ani nevědí, že tu jsem! A ani to nemusí zjistit. Nejdříve po snídani, na kterou nepřijdu, by jim to mohlo dojít. Ale co když si budou myslet, že jsem už po jídle, a teď se někde procházím?
Už jsem ztratila veškerou naději, když se mi začalo hůře dýchat. Takhle tedy skončím? To je ironie. Splnil se mi sen, a tak můžu zemřít. S touto představou přišla i vlna zklamání. Takhle Bůh přemýšlí? Tak to jsem to opravdu vyhrála. Proč jsem jen tehdy neuhořela spolu s mojí milovanou rodinou! Tohle zklamání bych si mohla klidně ušetřit.
Nevím proč, ale zoufalství, strach, panika, žádný z těchto pocitů se nedostavil. Jen smíření, podivné a opojné. A také nahořklé, trpké zklamání, které s tímto pocitem tvořilo podivný kontrast. Takže tohle je konec? Je klidnější, tišší a mírumilovnější, než jsem si ho představovala. Tak rozdílný od zdlouhavé a bolestivé smrti v plamenech. Už jsem jen čekala, kdy přijde pověstné bílé světlo.
A to také přišlo…
Nejdříve jsem si myslela, že jde o další přelud, špatný vtip, výsměch od Boha. Ale jeho bolestivost a krutý chlad tohoto úkazu mě vyvedli z blouznivého snění o nebi a kyslík uklidnil tu bouři v mé hlavě. Na poslední chvíli přišla spása. Oči nic neviděli, ale cit mi napovídal, že se nade mnou tyčí William Sinkler. To jsem měla už vrozené, poznávala jsem lidi podle toho, jak chodí, nebo jak voní. I podle nejmenších gest, jako je tik v oku, když se o něčem zmíníte v jeho přítomnosti. To byl případ toho tlustého krocana, od kterého jsem utekla. Pro něj byla tabu moje rodina. Ta pravá rodina.
Ale to už se nade mnou ozývalo přidušené chechtání, a já pomalu začínala vidět. Nejdříve jen mlhavé skvrny, potom siluety a nakonec až příliš ostré barvy. To už taky nedokázal smích zadržovat a naprosto nestydatě se mi chechtal, řehtal a všechno ostatní. Zašklebila jsem se, protože mě to směšné nepřišlo. A o to méně, když jsem se zvedla a zjistila, že ta "krabice" je rakev. Po zádech mi přeběhl mráz jako stádo splašených koňů.
"Jak se ti to, proboha živého, povedlo? Vždyť máš mapu!" zeptal se mě se slzami v očích.
"Jak to jen říct… Ty značky na rozích by se měli předělat, jinak se někdo zraní," poznamenala jsem mrzutě. A ve chvíli, kdy můj pohled padl na předmět, který držel v ruce, mě ochromil úděsný pocit tísně. Nevím proč, ale to se stane vždycky, když vidím zbraň. V tomto případě to byla krátká, elegantní dýka s ozdobným jílcem a tepanou čepelí. S jejím vzhledem tvořila její nebezpečnost fascinující kontrast. Byla krásná, dokonalá, a smrtící. Proč asi chodí vybírat rakve s dýkou? Má s tím snad něco společného to, že ten pás, na kterém se tato schránka na těla nacházela, ústil do jakési díry? Tento myšlenkový pochod mi zabral jen tolik, jako řediteli popadnout dech a promluvit.
"A ty ses podle nich řídila?" další výbuch smíchu. "To se nedivím, že jsi dopadla takhle. Je to záměr, bezpečnostní opatření. Nikdo, kdo nemá plánek, tu nejspíš nemá co dělat, takže…" přestal, když vysledoval můj pohled. Očividně zaražený, protože v tu ránu ho smích přešel a dýku zasunul do pochvy. Vykouzlil úsměv, který by roztavil diamant, podal mi ruku a pomohl mi vylézt a postavit se, ne nutně v tomto pořadí.
"V pořádku?" zněla další, trochu provinilá otázka.
"A… Ano."
"Určitě?"
"Na sto… devadesát devět procent. V těch rakvích," znovu jsem se zachvěla, "by měly být otvory, nedá se tam dýchat," poznamenala jsem s rozpačitým úsměvem, kterého se okamžitě chytil jako tonoucí záchranného kruhu.
"Tak to je dobře. A k těm dírám…" V tu chvíli mi svitlo. Dosti morbidně, abych byla upřímná.
"Vy lapené nevytahujete, že ne?" Hlas se mi chvěl. Následné ticho neprolomil nikdo z nás, protože dočasná nepřítomnost kyslíku v mém mozku a následné šoky z rakve a dýky způsobily, že jsem omdlela. Poslední vjem byly dvě ruce, které mě zachytily. Nebo to již byla část nadcházejícího nočního běsu, který mnou zmítal?

Takhle to tu prostě chodí

8. dubna 2010 v 16:16 | Cyan |  4. kapitola
Když jsem se probrala, připadalo mi, že už uběhl nejméně týden. Protáhla jsem se, zívla a rozhlédla se kolem sebe, poprvé od chvíle, kdy jsem do této místnosti vstoupila. Strop, stěny a nejspíš i podlaha byli opět z kovu, přesto však ne chladné, nepřátelské a odtažité. Na zemi ležel měkký koberec, možná dvě vrstvi, takže nebylo potřeba obouvat se, když jste vstal z postele o půlnoci a šel do koupelny, která byla také součástí tohoto malého apartmá, stejně jako obývací pokoj.
Udivovalo mě, jak mohl někdo vytvořit tak nádherný podzemní komplex, a necítit touhu podělit se o něj se zbytkem světa. Vlastně jsem přez všechen úžas skoro zapomněla, že je to internát a ne ubytovna. Velmi luxusní, pohodlná a nevídaná ubytovna.
Pohled mi padl na úhledně ustlanou postel u druhé stěny. Tara už je tedy vzhůru. Po příjezdu jsem si na ní všimla, že má obvázané zápěstí. Sora prohodila, že má moje spolubydlící trochu problémy s gravitací, ale že se jí nikdo nesměje.
Umyla jsem se, převlékla a napadlo mě vydat se na průzkum. S tím se zjevně počítalo, protože na dveřích na chodbu byla přilepená mapka se zakroužkovanou jídelnou. Pořádně mi zakručelo v břiše. Bylo dobře, že jsem měla mapu, protože jakmile jsem vyšla na chodbu, došlo mi, že je to tu zaopatřeno proti nezvaným hostům. Vedle slepých chodeb tu byli i nějaké ty skryté díry, které byly na plánku vyznačeny zeleně.
Po pěti minutách jsem místnost konečně našla. Všichni, a to myslím úplně všichni, si vesele povídali u stolu. Zrovna se vesele smáli nějakému vtipu, a tak jsem si jen tiše sedla na jediné volné místo. Z proutěného košíčku jsem si vzala topinku a zakousla jsem se do ní. Byla úžasná, nejspíš z čerstvého chleba.

Po snídani, kdy jsem moc nemluvila, jen když se někdo na něco zeptal, se všichni zvedli a odcházeli. Zastavila jsem na chvíli Naďu a zeptala jsem se jí, kdy a kde začíná vyučování. Řekla, že jelikož je pondělí, tak začínáme až za hodinu a ukázala mi, kde na plánku to najdu se slovy, že na Taru bych neměla spoléhat- přijela i se svým chabým smyslem pro orientaci teprve před týdnem, a plánek jí spadl, když málem zahučela do jedné z děr.

Místnost jsem našla celkem lehce, až na to, že o čtvrt hodiny dříve, než bylo zapotřebí. Řekla jsem si, že se alespoň porozhlédnu, když už tu jsem. Učebna sestávala z několika málo lavic, katedry a spousty skleněných vitrín podél stěn. Také tu byly police. Na těch leželi stovky zaprášených knih o všem možném i nemožném, od románů až po naučné knihy.
Začetla jsem se do Verneovky, a tak mi čas utekl jako voda sítem. Když přišli Tara s Lulou, vryla jsem si do paměti číslo stránky, kam jsem se dočetla a vrátila knihu k ostatním a sedla si do lavice nejvíce v zadu. Za chvíli už přišli všichni a výuka začala. Nejdříve fyzika, potom chemie a nakonec základy společenských věd. Tam jsme probrali židy a moslemíny, jinak známé jako muslimy.
Hodina tu rozhodně neměla hodinu, ale minimálně dvě. Přestávky se nekonali a tak jsem byla ráda, když jsme šli ve dvě odpoledne na oběd, který jsme si nejprve uvařili. Nevadilo mi to. Vaření mi jde a baví mě. A když je nás na to šest, ani nám to nepřipadalo a jídlo bylo hotové raz dva.
Potom jsme se najedli, umyli nádobí a pak byla po zbytek dne volná zábava, ovšem v rámci jistých mezí. Například nebylo dovoleno někoho házet do pastí a podobné vylomeniny, které mě do té doby ani nenapadly.
Bylo to zvláštní. Podle rozpisu, který jsem dostala, byla jediná společná výuka právě ta, kterou jsme měli za sebou. Zbytek týdne plnili různé práce a soukromé hodiny. V úterý Sora, ta sem přišla první, potom, ve středu Naďa, ve čtvrtek Nina, pátek připadl Lule a sobota Taře. V neděli bylo volno.
Každá jsme byli jeden den, většinou po soukromé celodenní hodině, uvolněny z ostatních prací, mezi které patřilo praní na valše, pečení chleba a úklid. Také mi bylo divné, že já nemám soukromé hodiny, a nikdo mi nechtěl říci proč. Mátlo mě to, ale ještě zmatenější mi připadalo to, co mi řekla Lula, když jsem se na to zeptala. Řekla: "Takhle to tu prostě chodí," a nasadila výraz, který prozrazoval, že se o tom dále nehodlá bavit. Ostatní nebyli ohledně tohoto tématu vstřícnější mé stále větší zvědavosti.
Večer jsem usínala s hlavou plnou různých teorií, nápadů a šílených představ plných pojídání dětí a podobných nesmyslných blábolů.


 


Nový domov

8. dubna 2010 v 16:09 | Cyan |  3. kapitola
Celou cestu jsem nenápadně koukala zpoza závěsu. V tuto chvíli jsme byli v Pudding Lane. Ještě pár ulic, a dorazíme k té budově. Párkrát, když jsem šla kolem, byly na zahradě nějaké děti. To mě mátlo.
Zahnuli jsme již za roh, ale potom znovu, a potom už byla ona stará budova za námi. Vyvalila jsem oči a neslušně otevřela pusu dokořán. Zatáhla jsem závěs, přez který již začínali pronikat první sluneční paprsky a šimrali mě na nose. Chtělo se mi kýchat, ale ovládla jsem tento nesmyslný reflex.
Mysl mi začala hýřit úvahami. Bylo to vítané po klidné noci v kočáře bez jakéhokoliv rozptýlení. Kam jedeme? Nejspíš z města. Snad z Anglie? Nebo do Evropy? Jak bych se tak asi domluvila? Učila jsem se sice slovanským jazykům, ale jen okrajově. Francouzky samozřejmě umím. Nebo snad poplujeme přez druhý oceán, do Ameriky? Jejich dialekt angličtiny se mi vůbec nezamlouvá.
Když konečně opouštíme město, je ještě brzy ráno. Na chvíli, asi pět minut, kočár zastavil na své dlouhé pouti. Slyšela jsem, jak něčí boty lehce dopadli na prašnou cestu. Potom zaskřípěli panty dveří, a na okamžik bylo možno zaslechnout cinkání příborů a talířů. Stáli jsme u hostince.
Za okamžik se již dveře otevřeli znovu a ozvali se kroky směřující sem. To bylo rychlé. Dveře kočáru se opatrně otevřeli a dovnitř nakoukla sympatická tvář mého budoucího ředitele. Byl překvapivě čilý, když uvážím, že byl celou noc vzhůru. Stále se přívětivě usmíval, kývl na pozdrav a hodil mi jakýsi šátek z hrubého plátna. Než jsem stihla cokoliv udělat, nebo si dokonce něco myslet, dveře se zavřeli a zase jsme jeli.
Ten člověk mě nikdy nepřestane udivovat. Jeho stále dobrá nálada se dala fyzicky cítit i přes stěnu ze dřeva, která nás oddělovala. Snad ani nemusím dodat, že je i nakažlivá.
Konečně jsem rozvázala uzel na cípech oné látky, a uvnitř jsem našla pořádný krajíc chleba namazaný máslem a lístek s nápisem DOBROU CHUŤ. Úsměv byl v tomto okamžiku nevyhnutelnou záležitostí, a konec konců, proč se mu bránit? Neměla jsem hlad, a tak vedle mě o pár minut později znovu ležel úhledný balíček proviantu.

Jeli jsme takto několik dní téměř v kuse. Jen jednou byla zastávka delší, aby se "kočí" mohl vyspat. Nechápala jsem, jak může kdokoliv přežít tak dlouho vzhůru, aniž by se zhroutil. Jak fyzicky, tak psychicky. O to zvláštnější bylo slyšet kromě řehtání koní i veselé pohvizdování.
Bylo pár hodin po poledním jídle, které bylo naprosto úžasné, i když to bylo pouhé ovoce a suchý krajíček chleba. Ať se jdou všichni nadívaní (nebo snad nadutí?) krocani vycpat. Ať zmizí i pečené sýkorky parukářky (nebo lidé v parukách?). Tohle prosté, jednoduché jídlo je jako božská mana, když vám pořádně vyhládne.
Koně zpomalovali, až úplně zastavili. Tohle byl na sto procent konec velmi dlouhé a jednotvárné cesty. Vykoukla jsem z okýnka, zvědavá na to, co uvidím. Avšak všude okolo byla jen pustá hlína, dokonce i bez trávy, jen několik metrů od cesty byla navršená hromada hlíny s otvorem. Dovnitř jsem však přez závoj tmy nedokázala svým zrakem proniknout. Cítila jsem hryzavý osten zklamání. Utěšovala mne jen myšlenka na to, že s panem Sinklerem nikdy nevíte, na čem jste.
Vystoupila jsem na suchou, smutně působící zem. Nechápu jak, ale neuvěřitelnou rychlostí se vedle mě objevil můj kufr a hned i onen muž. Na tváři mu bylo poznat, že je šťastný, že se vrátil někam, kde to sám vytvořil.
"Vítej v novém domově," řekne hrdě, téměř otcovsky, a neodtrhne pohled od té uboze a chatrně vyhlížející hliněné jeskyňky. Uklidním se a usměju se. Zvednu kufr a podívám se na něj. Už vyrazil, svižným a energickým krokem. Jdu za ním, až k nízkému, temnému průlezu. Než ho následuji dovnitř, zavřu oči a pomalu, hluboce se nadechnu.
Uvnitř to není o nic větší, než se zdá. Je to mírné zklamání. To však zanedlouho vystřídá naprosté a ochromující zděšení. Podlaha, jestli se to tak dá nazvat, se začala posouvat dolů! Nejsem schopna jakkoliv reagovat. Žaludek se proti tomuto nezvyklému posouvání těla bouří, mele sebou sem tam v mém břiše a převaluje se ze strany na stranu.
Než se stihnu alespoň kloudně oklepat, s rachotem, který doprovázel i začátek, to skončí. Stojím čelem do jakési místnosti, předsíně. Je poměrně úzká a dlouhá, spíš chodba. Ale ne z hlíny- z kovu! Zrovna začínám vážně pochybovat o tom, že to není sen, když se musím sebrat a pokračovat, jinak by mi pan Sinkler, s mírně škodolibým výrazem, který říká, že tohle nebyl konec, utekl, a já bych se nejspíš ukousala stresem a strachy.
Na konci této uvítací místnůstky byli dveře s nevídaným otevíracím mechanismem. Kdo by řekl, že dveře bez kliky a klíčové dírky odemyká číselný kód zadaný na malinkatý panel na pravé straně?
Místnost za dveřmi nejspíše představovala obývací pokoj či snad salonek. Údivem jsem upustila kufr, samozřejmě sobě na nohu. Musela jsem v tu chvíli vypadat, jako když jsem spadla z měsíce. Místnost zkrášlovala sváteční výzdoba- girlandy, balonky, které sami drží ve vzduchu a spousta dalších drobností. Sotva přez ně bylo možné rozpoznat tyrkysová nápis na bílém pruhu látky, který hlásal VÍTEJ V NOVÉM DOMĚ, CYAN!
Dojalo mě to. Byla to nádhera. Tolik nádherných věcí nebylo možno najít v mích vzpomínkách, ať jsem se pokoušela sebeusilovněji. Přez ten skvost se začalo prodírat pět dívek. Ostatní studentky, bliklo mi hlavou. Na první pohled bylo vidět, že nejsme všechny ze stejné země. Jedna byla Japonka, jedna byla z Afriky nebo Austrálie a zbylé tři byli nejspíše z pevninské Evropy. Možná z Ameriky, těžko říct.
"Tak se seznamte. Tohle je Sora," řekl ředitel a ukázal na Japonku, "tohle Nina, Tara a Naďa," ukáže na podobné dívky, "a nakonec Lulabie, ale říkáme jí Lula," dokončí představování snědou dívkou.
Se všemi si stisknu ruku a potom, na příkaz jediného učitele, a ostatně jediného dospělého tady, mi Tara ukáže náš společný pokoj a já musím dospat, co jsem zameškala v kočáře. Za jízdy se totiž špatně spí.
Odložila jsem kufr do kouta, rozvalila se na měkkou postel, přikryla se těžkou péřovou přikrývkou a za chvíli jsem o sobě nevěděla. Zdálo se mi, že zažívám největší dobrodružství na světě, což se také bez mého vědomí dělo.

Odjezd

8. dubna 2010 v 16:05 | Cyan |  2. kapitola
Jako ve snách jsem se s ním rozloučila, vyšla ven a rozběhla se domů, nehledě na slušné vychování, podle kterého by mladá dáma běhat neměla. Všechno mi to bylo najednou jedno. Celý svět přestal existovat, byla jsem již jen já a mé pomalu se plnící sny. Fantazii mi zaplnilo moře nových možností, obzory se rozšířili a srdce jen plesalo.
Když jsem dorazila před velkou mosaznou bránu, zastavila jsem se, urovnala na sobě šaty a dala si chvíli na splacení kyslíkového dluhu. Až potom jsem vstoupila. Pozdravila jsem komorníka, služebnou a zahradníka, a zamířila rovnou do svého pokoje a začala jsem do kufru skládat všechny své věci. Šaty, toaletní potřeby a knihy, ty hlavně. V poslední době jsem si také psala deník. Ani nebylo zapotřebí, abych ho hledala, jeho úkryt byl totiž právě v onom zavazadle pod falešným dnem. Tam by ho nikdy nikdo nehledal.
Za chvíli bylo zabaleno a tak jsem snesla své věci dolů. Zbývalo jen nechat si podepsat souhlas od zákonného zástupce a počkat do pěti hodin, kdy pro mne přijede kočár. Měla jsem dojem, že to nemůže být pravda, že je to pouze ten nejkrásnější sen. Tan se však posléze změnil v noční můru. Otčím samozřejmě odmítl podepsat. Navíc se mi uráčil oznámit, že mě zítra hodlá požádat o ruku ten nafintěný manekýn, který nám vládne. Nechal odnést mé věci zpět nahoru a řekl, že až pan Sinkler přijede, řeknu mu, že jsem si to rozmyslela, a že spíše pomýšlím na zásnuby, což je samozřejmě lež jako Eiffelova věž v Paříži.

Pět hodin se blížilo, ale já jsem se cítila jako po ledové sprše. Sny se rozplývali a unikali mezi mými prsty jako pavučinky babího léta. Rozhodla jsem se to tak nenechat. Je to jedinečná šance. Další už nebude. Král si počká, ale život ne. Nesmím si připustit možnost neúspěchu. Jedině tak se mi to povede.
A je to tu. Jsem již v obrovské hale, když odbijí hodiny onen tak dlouho očekávaný čas. A v tu chvíli se před touto zlatou klecí objeví slíbený kočár. Kupodivu na kozlíku sedí sám pan Sinkler. O to snazší to bude.
Otevřu dveře a vyjdu ven. Výhoda velké zahrady je, že z domu nic neuslyší, a tak mohu říci, co budu chtít. Mého budoucího ředitele nevyvedlo z míry, když jsem mu vše řekla, a stále s úsměvem řekl, že to se samozřejmě dalo očekávat, že se nic neděje a že s tím vlastně počítal. To bylo další zklamání. Čekala jsem, že mi pomůže. Podal mi ruku. Všimla jsem si, že když jsem mu ji stiskla, vklouzl mi do dlaně lísteček.
Potom kočár odjel. Dělala jsem, že ho sleduji, a nenápadně přečetla obsah papírku. Stálo tam: Devět hodin na rohu, přijďte přesně a s kufrem. Poslední šance. Velmi mne to překvapilo, ale také potěšilo. Stále mám dobrý odhad na lidi.
Teď bylo načase zapojit můj hereckým talentem, který nedostal možnost být rozvíjen. Stačí se jen tvářit se sklesle a nikdo se nebude na nic ptát. Dále bude třeba náležitě ignorovat toho nabubřeného krocana, který mne neprávem nazývá svou dcerou. To bude jednoduché. Mám v tom praxi. To vše završím tím, že se po večeři zamknu v pokoji a odmítnu s kýmkoliv mluvit.
To vše jsem promyslela do detailů, než jsem pomalým krokem došla dovnitř domu. Bude to zábava, ale smát se nesmím.

Nastal čas večeře. Stále jsem s nikým nepromluvila ani slovo. Kupodivu se zdálo, že služebnictvo se mnou cítí, ovšem zdání může klamat. Kdo ví. Jejich pán by je konec konců krutě potrestal, kdyby zalhali. Chápala jsem je.
Po večeři jsem se spěšně umyla, přičemž jsem jedním či dvěma slovy odmítla pomoc s převlékáním, a šla jsem "spát". Ve skutečnosti jsem se po tmě znovu připravila na odjezd. Nervy mi začali pochodovat, a tak jsem chvíli meditovala, jak mne to za svého života učila maminka.
Maminka. Vzpomínka na ní mi vehnala do očí slzy, ale ovládla jsem emoce a zachovala klid. Hodiny začali tichounce odbíjet půl deváté. Nemohla jsem riskovat, že přijdu pozdě, a tak jsem vyrazila. Bylo by nebezpečné jít hlavním vchodem, tak jsem otevřela okno. Ještě štěstí, že bydlíme v jednopatrové vilce, jinak bych to měla podstatně těžší.
Ne trávníku venku nejdříve přistálo mé cestovní zavazadlo, poté já. Nikdo si tlumeného nárazu nevšiml, a tak jsem mohla pokračovat. Proběhlo to hladce, i naši jindy bdělí psi spokojeně pochrupovali v křoví. Vyšla jsem již ven rozvrzanou bránou. Od tohoto okamžiku se již nevrátím. To jsem přísahala sama sobě. A přísahy plním.
Chvíli jsem čekala na rohu, když neuvěřitelně tiše přijel kočár z dnešního odpoledne. Ve tmě, která již halila celý Londýn, byl prakticky neviditelný. Z místa kočího opět seskočila známá usměvavá tvář, v tichosti mi pomohla se zavazadlem a otevřela mi dveře. Pokynula jsem hlavou v gestu poděkování a nastoupila jsem. Uvnitř za temnými závěsy byla svíčka, která však nehořela. Nechtěli jsme na sebe přeci upozornit.
Dveře se za mnou zavřely a kočár tažený černými koňmi se dal do pohybu. Jel drkotavě, ale v příkrovu tmy a hluku nočního města nám již odhalení nehrozilo. Tak začala má cesta do nového domova. Sbohem, králi i princi, jděte k šípku se svými penězi, "otče", doufám, že se již nesetkáme.
Kočár jel dál tmou, až tam, kde končí realita a začíná nekonečno.

Setkání

8. dubna 2010 v 15:59 | Cyan |  1. kapitola
Psal se rok 1568, 2. října. Venku pršelo a krysy běhaly sem a tam stokami, ale přesto, že se vše mohlo zdát naprosto normální, mělo se stát něco, co navždy změní život jisté šestnáctileté dívky. Nejen, že dnes byly právě její narozeniny, a konečně si mohla dělat, co chtěla, ale také v jedné staré budově probíhalo přijímací řízení na školu, na kterou se chtěla celý život dostat.
"Jméno a příjmení?" otáže se nepříjemná tlustá paní hlasem staré ropuchy.
"Cyan Mathews, psáno c-y-a-n m-a-t-h-e-w-s," odpovím. Jsem značně nervózní.
"Věk?"
"16"
"Na jakou školu jsi chodila předtím?"
"Simonsova základní škola."
"Proč chceš chodit na Dívčí internátní školu Williama Sinklera pro nadané dívky?"
"Je to můj velký sen a chci se toho hodně naučit."
"Oblíbené předměty?"
"Zpěv, tanec, matematika, hlavně aritmetika, chemie, fyzika…"
"Zkrátka všechno, o co by se mladá dáma neměla zajímat?" zeptá se s nečekaně milým úsměvem.
"Ano, dalo by se to tak říci," řeknu a začervenám se.
"Takže si vezmi tenhle papír," podá mi formulář, "a jdi támhle do té místnosti, ředitel se tě zeptá na pár věcí, dá ti menší vědomostní test a rozhodne se, co s tebou. Hodně štěstí."
Poděkuju a vyrazím s přihláškou ke dveřím, ze kterých už předtím vyběhlo všech deset ostatních kandidátek s pláčem- nevzali ani jednu. Říkalo se sice, že na tuto vysoce prestižní školu berou jednu ze sta tisíc dívek, ale já jsem si byla jistá, že uspěju. Cítila jsem to ve vzduchu. Tohle je můj den. Den, kdy se plní nevyřknutá přání, a to i ta, o kterých nevím ani sama. Alespoň ne vědomě.
Už jsem u dveří a krátce, rázně zaklepu.
"Dále," zavolá zevnitř milí, jemný a uhlazený mužský hlas. To na této škole nejvíce nedávalo smysl. Ředitel v dívčí škole, ještě ke všemu zakladatel, a tvrdí se, že nestárne? Asi hodně přitažené za vlasy, ale budiž.
Vezmu za kliku, která už je značně zpocená, ohmataná a lepkavá. Otevřu dveře, aniž bych věděla, že se zároveň otevírá brána k mému novému, úchvatnému životu plnému dobrodružství.
Za dubovým stolem v tmavé místnosti sedí opravdu překvapivě mladý muž, typovala bych ho na třicet, možná méně. Vlasy barvy pečených kaštanů, jejichž vůně se v tomto období již line po ulicích, mu sahaly po krk, zelené oči mu inteligencí doslova zářili a propalovali mne zkoumavým, ale přesto přátelským pohledem. Z nějakého neznámého důvodu ze mě opadla nervozita jako listí ze stromů a bylo mi najednou jedno, že tento rozhovor určí můj příští úsek života jako spokojený, či zklamaný.
"Těší mě. Jmenuji se Sinkler. Posaďte se, prosím, a mohu vás požádat, abyste zavřela dveře, slečno?" S těmito slovy se mu po tváři rozlil vědoucí úsměv, který naznačoval, že jakékoliv jiné otázky už nemají cenu. Ví, jestli mne přijme nebo ne.
Než jsem zavřela, věnovala jsem letmý pohled oné sekretářce, se kterou jsem se předtím bavila. Jelikož v čekárně bylo prázdno, vyndala si knížku. Když jsem si přečetla název, Na Jelení skále, musela jsem se usmát. Tu knihu jsem četla milionkrát, a i když pokaždé dopadla stejně, nikdy jsem se nevyhnula slzám. Byl to dojemný příběh, který končil velmi tragicky. Konečně jsem zavřela a šla jsem se posadit. V ozdobných bílých šatech se spoustou krajek a volánků to nebylo vůbec snadné.
Když ředitel natáhl ruku mým směrem, podala jsem mu papír, ve kterém bylo vše o mém životě. A to včetně skutečnosti, že mí rodiče zemřeli již před lety a ujal se mne jeden velmi bohatý úředník. Nelíbilo se mi u něj, bylo to jako sedět v kleci a nechat si líbit, že se na mne každý dívá. Jednou, když byl navštívit mého otce král s princem, oba o mne k mé nechuti projevili až přílišný zájem.
To bylo další výhodou tohoto internátu. Jeho chovankyně nesměli být zasnoubené ani vdané, což krále velice zklame, obávám se. Stejně na tom nejspíš bude můj otčím. Největší potěšení mi činí myšlenka, že nikdo neví, jak dlouho se tato škola studuje, protože ji ještě žádná z pěti dívek nedostudovala. Kéž bych byla šestou!
"Jak zemřeli vaši rodiče?"
"Co prosím… ach ano. Někdo vykradl a podpálil náš dům. Já jsem byla u pratety v Amsterdamu," odpovím překvapeně, protože jsem si ani neuvědomila, jak hluboko jsem ve svých myšlenkách, a jeho hlas mě z nich vytrhl. Usmál se, čímž mě dokonale zmátl.
"Jste přijata, slečno Mathewsová. Vítejte na mé škole. Bude mi potěšením pracovat s někým, jako vy," řekl, vstal a podával mi ruku. Také jsem se zvedla, dokonale zmatená, a stiskem ruky jsme to potvrdili.
"A co otázky? A test? Ostatní říkali…" snažím se si to v hlavě urovnat, ale čekala jsem naprosto jiné zacházení. Podle všech byl přijímací pohovor doslova peklo na zemi, ale já jsem na to byla připravená. Ta nespravedlnost vůči ostatním, kteří tu byli i půl hodiny, nebyla ani zdaleka tak šokující, jako fakt, že se mi tímto splnily ty nejtajnější touhy. Až teď jsem si plně uvědomila, jak moc jsem o to stála, přímo jsem po tom toužila. A teď je to tady, přijali mne, a ani to nebolelo.
"Otázku vám ve skutečnosti položila již slečna Strikerová, ta sekretářka. Odpověď byl důvod, proč chcete na tuto školu. Nelze učit někoho, kdo po tom netouží, kdo se hodlá jen podrobit vůli okolí a něco si dokázat. Lze učit pouze toho, kdo po tom touží, chce vědět, jak věci doopravdy fungují a pochopit je. To je správný důvod."
Najednou jsem si byla jistá, že to je jen polovina pravdy. Nevím, jak jsem na to přišla, ale ujistilo mně to o tom, že mé domněnky byly správné. Toto setkání navždy změní můj osud. Jako by něco zapadlo na správné místo, ozubená kola stroje, který hýbe dějinami a otevírá nám brány k nemožnému. Život najednou dával smysl. Pro tento okamžik stojí za to žít, dýchat a jít vpřed. Je to zlom v životě. Pro tohle jsem byla stvořena. Říkala mi to každá buňka mého těla, každá nepatrná část mé duše i mého srdce. Dočkala jsem se svého štěstí, dostavila jsem se na schůzku s osudem.
V hlavě jsem měla jen jednu jedinou otázku.
Co bude teď?