Smrt je jen nový začátek. Jedny dveře zavírá, ale deset nových otevře.

Setkání

8. dubna 2010 v 15:59 | Cyan |  1. kapitola
Psal se rok 1568, 2. října. Venku pršelo a krysy běhaly sem a tam stokami, ale přesto, že se vše mohlo zdát naprosto normální, mělo se stát něco, co navždy změní život jisté šestnáctileté dívky. Nejen, že dnes byly právě její narozeniny, a konečně si mohla dělat, co chtěla, ale také v jedné staré budově probíhalo přijímací řízení na školu, na kterou se chtěla celý život dostat.
"Jméno a příjmení?" otáže se nepříjemná tlustá paní hlasem staré ropuchy.
"Cyan Mathews, psáno c-y-a-n m-a-t-h-e-w-s," odpovím. Jsem značně nervózní.
"Věk?"
"16"
"Na jakou školu jsi chodila předtím?"
"Simonsova základní škola."
"Proč chceš chodit na Dívčí internátní školu Williama Sinklera pro nadané dívky?"
"Je to můj velký sen a chci se toho hodně naučit."
"Oblíbené předměty?"
"Zpěv, tanec, matematika, hlavně aritmetika, chemie, fyzika…"
"Zkrátka všechno, o co by se mladá dáma neměla zajímat?" zeptá se s nečekaně milým úsměvem.
"Ano, dalo by se to tak říci," řeknu a začervenám se.
"Takže si vezmi tenhle papír," podá mi formulář, "a jdi támhle do té místnosti, ředitel se tě zeptá na pár věcí, dá ti menší vědomostní test a rozhodne se, co s tebou. Hodně štěstí."
Poděkuju a vyrazím s přihláškou ke dveřím, ze kterých už předtím vyběhlo všech deset ostatních kandidátek s pláčem- nevzali ani jednu. Říkalo se sice, že na tuto vysoce prestižní školu berou jednu ze sta tisíc dívek, ale já jsem si byla jistá, že uspěju. Cítila jsem to ve vzduchu. Tohle je můj den. Den, kdy se plní nevyřknutá přání, a to i ta, o kterých nevím ani sama. Alespoň ne vědomě.
Už jsem u dveří a krátce, rázně zaklepu.
"Dále," zavolá zevnitř milí, jemný a uhlazený mužský hlas. To na této škole nejvíce nedávalo smysl. Ředitel v dívčí škole, ještě ke všemu zakladatel, a tvrdí se, že nestárne? Asi hodně přitažené za vlasy, ale budiž.
Vezmu za kliku, která už je značně zpocená, ohmataná a lepkavá. Otevřu dveře, aniž bych věděla, že se zároveň otevírá brána k mému novému, úchvatnému životu plnému dobrodružství.
Za dubovým stolem v tmavé místnosti sedí opravdu překvapivě mladý muž, typovala bych ho na třicet, možná méně. Vlasy barvy pečených kaštanů, jejichž vůně se v tomto období již line po ulicích, mu sahaly po krk, zelené oči mu inteligencí doslova zářili a propalovali mne zkoumavým, ale přesto přátelským pohledem. Z nějakého neznámého důvodu ze mě opadla nervozita jako listí ze stromů a bylo mi najednou jedno, že tento rozhovor určí můj příští úsek života jako spokojený, či zklamaný.
"Těší mě. Jmenuji se Sinkler. Posaďte se, prosím, a mohu vás požádat, abyste zavřela dveře, slečno?" S těmito slovy se mu po tváři rozlil vědoucí úsměv, který naznačoval, že jakékoliv jiné otázky už nemají cenu. Ví, jestli mne přijme nebo ne.
Než jsem zavřela, věnovala jsem letmý pohled oné sekretářce, se kterou jsem se předtím bavila. Jelikož v čekárně bylo prázdno, vyndala si knížku. Když jsem si přečetla název, Na Jelení skále, musela jsem se usmát. Tu knihu jsem četla milionkrát, a i když pokaždé dopadla stejně, nikdy jsem se nevyhnula slzám. Byl to dojemný příběh, který končil velmi tragicky. Konečně jsem zavřela a šla jsem se posadit. V ozdobných bílých šatech se spoustou krajek a volánků to nebylo vůbec snadné.
Když ředitel natáhl ruku mým směrem, podala jsem mu papír, ve kterém bylo vše o mém životě. A to včetně skutečnosti, že mí rodiče zemřeli již před lety a ujal se mne jeden velmi bohatý úředník. Nelíbilo se mi u něj, bylo to jako sedět v kleci a nechat si líbit, že se na mne každý dívá. Jednou, když byl navštívit mého otce král s princem, oba o mne k mé nechuti projevili až přílišný zájem.
To bylo další výhodou tohoto internátu. Jeho chovankyně nesměli být zasnoubené ani vdané, což krále velice zklame, obávám se. Stejně na tom nejspíš bude můj otčím. Největší potěšení mi činí myšlenka, že nikdo neví, jak dlouho se tato škola studuje, protože ji ještě žádná z pěti dívek nedostudovala. Kéž bych byla šestou!
"Jak zemřeli vaši rodiče?"
"Co prosím… ach ano. Někdo vykradl a podpálil náš dům. Já jsem byla u pratety v Amsterdamu," odpovím překvapeně, protože jsem si ani neuvědomila, jak hluboko jsem ve svých myšlenkách, a jeho hlas mě z nich vytrhl. Usmál se, čímž mě dokonale zmátl.
"Jste přijata, slečno Mathewsová. Vítejte na mé škole. Bude mi potěšením pracovat s někým, jako vy," řekl, vstal a podával mi ruku. Také jsem se zvedla, dokonale zmatená, a stiskem ruky jsme to potvrdili.
"A co otázky? A test? Ostatní říkali…" snažím se si to v hlavě urovnat, ale čekala jsem naprosto jiné zacházení. Podle všech byl přijímací pohovor doslova peklo na zemi, ale já jsem na to byla připravená. Ta nespravedlnost vůči ostatním, kteří tu byli i půl hodiny, nebyla ani zdaleka tak šokující, jako fakt, že se mi tímto splnily ty nejtajnější touhy. Až teď jsem si plně uvědomila, jak moc jsem o to stála, přímo jsem po tom toužila. A teď je to tady, přijali mne, a ani to nebolelo.
"Otázku vám ve skutečnosti položila již slečna Strikerová, ta sekretářka. Odpověď byl důvod, proč chcete na tuto školu. Nelze učit někoho, kdo po tom netouží, kdo se hodlá jen podrobit vůli okolí a něco si dokázat. Lze učit pouze toho, kdo po tom touží, chce vědět, jak věci doopravdy fungují a pochopit je. To je správný důvod."
Najednou jsem si byla jistá, že to je jen polovina pravdy. Nevím, jak jsem na to přišla, ale ujistilo mně to o tom, že mé domněnky byly správné. Toto setkání navždy změní můj osud. Jako by něco zapadlo na správné místo, ozubená kola stroje, který hýbe dějinami a otevírá nám brány k nemožnému. Život najednou dával smysl. Pro tento okamžik stojí za to žít, dýchat a jít vpřed. Je to zlom v životě. Pro tohle jsem byla stvořena. Říkala mi to každá buňka mého těla, každá nepatrná část mé duše i mého srdce. Dočkala jsem se svého štěstí, dostavila jsem se na schůzku s osudem.
V hlavě jsem měla jen jednu jedinou otázku.
Co bude teď?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cyan Cyan | Web | 8. dubna 2010 v 16:02 | Reagovat

Prosím komentujte.

2 Maťa Maťa | Web | 9. dubna 2010 v 15:30 | Reagovat

dokonalé, a hlavně zajímavé :-D

3 Cyan Cyan | 9. dubna 2010 v 16:58 | Reagovat

Jsem ráda, že se líbí. :-)

4 Julli Julli | 14. dubna 2010 v 18:17 | Reagovat

Piš už další díly, prosím  ;-)

5 Cyan Cyan | 15. dubna 2010 v 6:45 | Reagovat

Pustím se do toho, slibuju. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.