Smrt je jen nový začátek. Jedny dveře zavírá, ale deset nových otevře.

Nový domov

8. dubna 2010 v 16:09 | Cyan |  3. kapitola
Celou cestu jsem nenápadně koukala zpoza závěsu. V tuto chvíli jsme byli v Pudding Lane. Ještě pár ulic, a dorazíme k té budově. Párkrát, když jsem šla kolem, byly na zahradě nějaké děti. To mě mátlo.
Zahnuli jsme již za roh, ale potom znovu, a potom už byla ona stará budova za námi. Vyvalila jsem oči a neslušně otevřela pusu dokořán. Zatáhla jsem závěs, přez který již začínali pronikat první sluneční paprsky a šimrali mě na nose. Chtělo se mi kýchat, ale ovládla jsem tento nesmyslný reflex.
Mysl mi začala hýřit úvahami. Bylo to vítané po klidné noci v kočáře bez jakéhokoliv rozptýlení. Kam jedeme? Nejspíš z města. Snad z Anglie? Nebo do Evropy? Jak bych se tak asi domluvila? Učila jsem se sice slovanským jazykům, ale jen okrajově. Francouzky samozřejmě umím. Nebo snad poplujeme přez druhý oceán, do Ameriky? Jejich dialekt angličtiny se mi vůbec nezamlouvá.
Když konečně opouštíme město, je ještě brzy ráno. Na chvíli, asi pět minut, kočár zastavil na své dlouhé pouti. Slyšela jsem, jak něčí boty lehce dopadli na prašnou cestu. Potom zaskřípěli panty dveří, a na okamžik bylo možno zaslechnout cinkání příborů a talířů. Stáli jsme u hostince.
Za okamžik se již dveře otevřeli znovu a ozvali se kroky směřující sem. To bylo rychlé. Dveře kočáru se opatrně otevřeli a dovnitř nakoukla sympatická tvář mého budoucího ředitele. Byl překvapivě čilý, když uvážím, že byl celou noc vzhůru. Stále se přívětivě usmíval, kývl na pozdrav a hodil mi jakýsi šátek z hrubého plátna. Než jsem stihla cokoliv udělat, nebo si dokonce něco myslet, dveře se zavřeli a zase jsme jeli.
Ten člověk mě nikdy nepřestane udivovat. Jeho stále dobrá nálada se dala fyzicky cítit i přes stěnu ze dřeva, která nás oddělovala. Snad ani nemusím dodat, že je i nakažlivá.
Konečně jsem rozvázala uzel na cípech oné látky, a uvnitř jsem našla pořádný krajíc chleba namazaný máslem a lístek s nápisem DOBROU CHUŤ. Úsměv byl v tomto okamžiku nevyhnutelnou záležitostí, a konec konců, proč se mu bránit? Neměla jsem hlad, a tak vedle mě o pár minut později znovu ležel úhledný balíček proviantu.

Jeli jsme takto několik dní téměř v kuse. Jen jednou byla zastávka delší, aby se "kočí" mohl vyspat. Nechápala jsem, jak může kdokoliv přežít tak dlouho vzhůru, aniž by se zhroutil. Jak fyzicky, tak psychicky. O to zvláštnější bylo slyšet kromě řehtání koní i veselé pohvizdování.
Bylo pár hodin po poledním jídle, které bylo naprosto úžasné, i když to bylo pouhé ovoce a suchý krajíček chleba. Ať se jdou všichni nadívaní (nebo snad nadutí?) krocani vycpat. Ať zmizí i pečené sýkorky parukářky (nebo lidé v parukách?). Tohle prosté, jednoduché jídlo je jako božská mana, když vám pořádně vyhládne.
Koně zpomalovali, až úplně zastavili. Tohle byl na sto procent konec velmi dlouhé a jednotvárné cesty. Vykoukla jsem z okýnka, zvědavá na to, co uvidím. Avšak všude okolo byla jen pustá hlína, dokonce i bez trávy, jen několik metrů od cesty byla navršená hromada hlíny s otvorem. Dovnitř jsem však přez závoj tmy nedokázala svým zrakem proniknout. Cítila jsem hryzavý osten zklamání. Utěšovala mne jen myšlenka na to, že s panem Sinklerem nikdy nevíte, na čem jste.
Vystoupila jsem na suchou, smutně působící zem. Nechápu jak, ale neuvěřitelnou rychlostí se vedle mě objevil můj kufr a hned i onen muž. Na tváři mu bylo poznat, že je šťastný, že se vrátil někam, kde to sám vytvořil.
"Vítej v novém domově," řekne hrdě, téměř otcovsky, a neodtrhne pohled od té uboze a chatrně vyhlížející hliněné jeskyňky. Uklidním se a usměju se. Zvednu kufr a podívám se na něj. Už vyrazil, svižným a energickým krokem. Jdu za ním, až k nízkému, temnému průlezu. Než ho následuji dovnitř, zavřu oči a pomalu, hluboce se nadechnu.
Uvnitř to není o nic větší, než se zdá. Je to mírné zklamání. To však zanedlouho vystřídá naprosté a ochromující zděšení. Podlaha, jestli se to tak dá nazvat, se začala posouvat dolů! Nejsem schopna jakkoliv reagovat. Žaludek se proti tomuto nezvyklému posouvání těla bouří, mele sebou sem tam v mém břiše a převaluje se ze strany na stranu.
Než se stihnu alespoň kloudně oklepat, s rachotem, který doprovázel i začátek, to skončí. Stojím čelem do jakési místnosti, předsíně. Je poměrně úzká a dlouhá, spíš chodba. Ale ne z hlíny- z kovu! Zrovna začínám vážně pochybovat o tom, že to není sen, když se musím sebrat a pokračovat, jinak by mi pan Sinkler, s mírně škodolibým výrazem, který říká, že tohle nebyl konec, utekl, a já bych se nejspíš ukousala stresem a strachy.
Na konci této uvítací místnůstky byli dveře s nevídaným otevíracím mechanismem. Kdo by řekl, že dveře bez kliky a klíčové dírky odemyká číselný kód zadaný na malinkatý panel na pravé straně?
Místnost za dveřmi nejspíše představovala obývací pokoj či snad salonek. Údivem jsem upustila kufr, samozřejmě sobě na nohu. Musela jsem v tu chvíli vypadat, jako když jsem spadla z měsíce. Místnost zkrášlovala sváteční výzdoba- girlandy, balonky, které sami drží ve vzduchu a spousta dalších drobností. Sotva přez ně bylo možné rozpoznat tyrkysová nápis na bílém pruhu látky, který hlásal VÍTEJ V NOVÉM DOMĚ, CYAN!
Dojalo mě to. Byla to nádhera. Tolik nádherných věcí nebylo možno najít v mích vzpomínkách, ať jsem se pokoušela sebeusilovněji. Přez ten skvost se začalo prodírat pět dívek. Ostatní studentky, bliklo mi hlavou. Na první pohled bylo vidět, že nejsme všechny ze stejné země. Jedna byla Japonka, jedna byla z Afriky nebo Austrálie a zbylé tři byli nejspíše z pevninské Evropy. Možná z Ameriky, těžko říct.
"Tak se seznamte. Tohle je Sora," řekl ředitel a ukázal na Japonku, "tohle Nina, Tara a Naďa," ukáže na podobné dívky, "a nakonec Lulabie, ale říkáme jí Lula," dokončí představování snědou dívkou.
Se všemi si stisknu ruku a potom, na příkaz jediného učitele, a ostatně jediného dospělého tady, mi Tara ukáže náš společný pokoj a já musím dospat, co jsem zameškala v kočáře. Za jízdy se totiž špatně spí.
Odložila jsem kufr do kouta, rozvalila se na měkkou postel, přikryla se těžkou péřovou přikrývkou a za chvíli jsem o sobě nevěděla. Zdálo se mi, že zažívám největší dobrodružství na světě, což se také bez mého vědomí dělo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Julli Julli | 8. dubna 2010 v 18:30 | Reagovat

Fakt moc pěkný, jen tak dál, všechny části jsem přečetla jedním dechem. ;-)  :-)

2 Cyan Cyan | Web | 8. dubna 2010 v 19:20 | Reagovat

Dííík! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.