Smrt je jen nový začátek. Jedny dveře zavírá, ale deset nových otevře.

Odjezd

8. dubna 2010 v 16:05 | Cyan |  2. kapitola
Jako ve snách jsem se s ním rozloučila, vyšla ven a rozběhla se domů, nehledě na slušné vychování, podle kterého by mladá dáma běhat neměla. Všechno mi to bylo najednou jedno. Celý svět přestal existovat, byla jsem již jen já a mé pomalu se plnící sny. Fantazii mi zaplnilo moře nových možností, obzory se rozšířili a srdce jen plesalo.
Když jsem dorazila před velkou mosaznou bránu, zastavila jsem se, urovnala na sobě šaty a dala si chvíli na splacení kyslíkového dluhu. Až potom jsem vstoupila. Pozdravila jsem komorníka, služebnou a zahradníka, a zamířila rovnou do svého pokoje a začala jsem do kufru skládat všechny své věci. Šaty, toaletní potřeby a knihy, ty hlavně. V poslední době jsem si také psala deník. Ani nebylo zapotřebí, abych ho hledala, jeho úkryt byl totiž právě v onom zavazadle pod falešným dnem. Tam by ho nikdy nikdo nehledal.
Za chvíli bylo zabaleno a tak jsem snesla své věci dolů. Zbývalo jen nechat si podepsat souhlas od zákonného zástupce a počkat do pěti hodin, kdy pro mne přijede kočár. Měla jsem dojem, že to nemůže být pravda, že je to pouze ten nejkrásnější sen. Tan se však posléze změnil v noční můru. Otčím samozřejmě odmítl podepsat. Navíc se mi uráčil oznámit, že mě zítra hodlá požádat o ruku ten nafintěný manekýn, který nám vládne. Nechal odnést mé věci zpět nahoru a řekl, že až pan Sinkler přijede, řeknu mu, že jsem si to rozmyslela, a že spíše pomýšlím na zásnuby, což je samozřejmě lež jako Eiffelova věž v Paříži.

Pět hodin se blížilo, ale já jsem se cítila jako po ledové sprše. Sny se rozplývali a unikali mezi mými prsty jako pavučinky babího léta. Rozhodla jsem se to tak nenechat. Je to jedinečná šance. Další už nebude. Král si počká, ale život ne. Nesmím si připustit možnost neúspěchu. Jedině tak se mi to povede.
A je to tu. Jsem již v obrovské hale, když odbijí hodiny onen tak dlouho očekávaný čas. A v tu chvíli se před touto zlatou klecí objeví slíbený kočár. Kupodivu na kozlíku sedí sám pan Sinkler. O to snazší to bude.
Otevřu dveře a vyjdu ven. Výhoda velké zahrady je, že z domu nic neuslyší, a tak mohu říci, co budu chtít. Mého budoucího ředitele nevyvedlo z míry, když jsem mu vše řekla, a stále s úsměvem řekl, že to se samozřejmě dalo očekávat, že se nic neděje a že s tím vlastně počítal. To bylo další zklamání. Čekala jsem, že mi pomůže. Podal mi ruku. Všimla jsem si, že když jsem mu ji stiskla, vklouzl mi do dlaně lísteček.
Potom kočár odjel. Dělala jsem, že ho sleduji, a nenápadně přečetla obsah papírku. Stálo tam: Devět hodin na rohu, přijďte přesně a s kufrem. Poslední šance. Velmi mne to překvapilo, ale také potěšilo. Stále mám dobrý odhad na lidi.
Teď bylo načase zapojit můj hereckým talentem, který nedostal možnost být rozvíjen. Stačí se jen tvářit se sklesle a nikdo se nebude na nic ptát. Dále bude třeba náležitě ignorovat toho nabubřeného krocana, který mne neprávem nazývá svou dcerou. To bude jednoduché. Mám v tom praxi. To vše završím tím, že se po večeři zamknu v pokoji a odmítnu s kýmkoliv mluvit.
To vše jsem promyslela do detailů, než jsem pomalým krokem došla dovnitř domu. Bude to zábava, ale smát se nesmím.

Nastal čas večeře. Stále jsem s nikým nepromluvila ani slovo. Kupodivu se zdálo, že služebnictvo se mnou cítí, ovšem zdání může klamat. Kdo ví. Jejich pán by je konec konců krutě potrestal, kdyby zalhali. Chápala jsem je.
Po večeři jsem se spěšně umyla, přičemž jsem jedním či dvěma slovy odmítla pomoc s převlékáním, a šla jsem "spát". Ve skutečnosti jsem se po tmě znovu připravila na odjezd. Nervy mi začali pochodovat, a tak jsem chvíli meditovala, jak mne to za svého života učila maminka.
Maminka. Vzpomínka na ní mi vehnala do očí slzy, ale ovládla jsem emoce a zachovala klid. Hodiny začali tichounce odbíjet půl deváté. Nemohla jsem riskovat, že přijdu pozdě, a tak jsem vyrazila. Bylo by nebezpečné jít hlavním vchodem, tak jsem otevřela okno. Ještě štěstí, že bydlíme v jednopatrové vilce, jinak bych to měla podstatně těžší.
Ne trávníku venku nejdříve přistálo mé cestovní zavazadlo, poté já. Nikdo si tlumeného nárazu nevšiml, a tak jsem mohla pokračovat. Proběhlo to hladce, i naši jindy bdělí psi spokojeně pochrupovali v křoví. Vyšla jsem již ven rozvrzanou bránou. Od tohoto okamžiku se již nevrátím. To jsem přísahala sama sobě. A přísahy plním.
Chvíli jsem čekala na rohu, když neuvěřitelně tiše přijel kočár z dnešního odpoledne. Ve tmě, která již halila celý Londýn, byl prakticky neviditelný. Z místa kočího opět seskočila známá usměvavá tvář, v tichosti mi pomohla se zavazadlem a otevřela mi dveře. Pokynula jsem hlavou v gestu poděkování a nastoupila jsem. Uvnitř za temnými závěsy byla svíčka, která však nehořela. Nechtěli jsme na sebe přeci upozornit.
Dveře se za mnou zavřely a kočár tažený černými koňmi se dal do pohybu. Jel drkotavě, ale v příkrovu tmy a hluku nočního města nám již odhalení nehrozilo. Tak začala má cesta do nového domova. Sbohem, králi i princi, jděte k šípku se svými penězi, "otče", doufám, že se již nesetkáme.
Kočár jel dál tmou, až tam, kde končí realita a začíná nekonečno.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.