Smrt je jen nový začátek. Jedny dveře zavírá, ale deset nových otevře.

Další nepříjemné poznatky

18. dubna 2010 v 21:08 | Cyan |  5. kapitola
Ráno jsem vstávala s čistou hlavou. Na všechny noční běsy jsem zapomněla, a rázem je zastoupila tak dokonalá nálada, že jsem si při ranní sprše zpívala, což Tara ohodnotila potleskem a pískáním, takže jsem okamžitě přestala. Jasně, zpívám ráda, ale pro sebe, ne pro veřejnost. To je mi trapné, protože si myslím, že mám ošklivý hlas. Jako ostatně každý, kdo nebyl ve sboru vybrán jako sólista, jen jako kulisa v kostýmu stromu.
Voda mě vždycky rozveselila, takže si dovedete představit, co Tar myslela, když řekla: "Ty se vznášíš!" Ale nepochopila jsem, proč na mě při tom tak kouká. Bylo mi to upřímně jedno. Skoro jsem měla dojem, že to myslí doslova, ale to mě rozesmálo. Asi se urazila, ale co. Ona se rychle odurazí. Převlékla jsem se a šla jsem se podívat na rozvrh. Dneska mám vařit.
Podle velkých stojacích hodin v koutě bylo teprve půl páté ráno. To mě překvapilo, jelikož obvykle vstávám okolo desáté- pokud mě někdo nevzbudí. Dotyčná osoba většinou dostane polštářem. Tar mi ochotně řekla, že vaření je pohodička. Obnáší jen upéct chleba, udělat topinky, vajíčka a přinést ovoce k snídani, potom mám pauzu, dokud nepůjdu dělat oběd, takže polévku a hlavní jídlo, a do vaření večeře mám klid. To byly dobré zprávy. A hádejte, co udělali s mojí už tak božskou náladou. Nejvíce mi ale pomohlo to, že Tara na plánku zakroužkovala všechna místa, která potřebuji navštívit. Spíž, jídelnu, kuchyň. A spojovací cesty, kterých se nehodlám z opatrnosti držet. Jedna totiž přecházela přez jámu, jiná prošla zdí.
Nejdříve jsem zamířila do spíže, kde jsem si do přepravky nabrala mouku, olej, mléko, droždí, sůl, cukr, vodu, máslo a vajíčka. Ještě se budu muset vrátit pro ovoce, protože to už bych nedonesla bez toho, že by spadla buď přepravka, nebo já. S menšími nesnázemi jsem to všechno dopravila do kuchyně. Tam byla na pracovní desce připravena knížečka s návodem na přípravu chleba. Nejdříve jsem podle ní zhotovila těsto, z toho udělala několik bochníků a dala je do pece, kterou jsem předem vyčistila a zapálila v ní oheň.
Po půl hodině, kdy mě nuda donutila číst kuchařky a vymyslet všechna jídla předem a přinést ovoce, byl chléb hotov. Krásně se z něj kouřilo a dokonale voněl. Už bylo půl šesté, tak jsem ho rychle nakrájela, osmažila na másle, na kterém jsem předtím z poloviny vajec udělala volská oka, a zbytek vajíček skončil natvrdo. Začala jsem slintat. Polomrtvá jsem ještě honem nakrájela jablka, vypeckovala několik málo švestek a postupně jsem to odnosila k jídelně. Díky bohu mi nic neupadlo, což byl opravdu zázrak.
Když jsem šla potřetí, s mísou ovoce, všimla jsem si malých značek na každém rohu. Nejdříve jsem si jich moc nevšímala, ale zvědavost mě donutila se k nim naklonit a pořádně je prozkoumat. Byly tu šipky, ty ukazovali cestu. Ale kam? Každá místnost měla jinou značku, jak jsem po chvíli zjistila. Kuchyně vařečku, jídelna talíř a salonek židličku. Velmi zjednodušené obrázky byly až úsměvné. Ale tyto ukazatele byly tak droboulinké, že se špatně hledaly. Byly sotva vidět, a náhodným kolemjdoucím by mohly být považovány za šmouhy.
Tento objev mi celkem oživil ranní náladu a zásadně usnadnil orientaci. Snídaně už byla připravena na jídelním stole, tak jsem si zkusila najít obytnou část. Cesta mě vedla doprava, dvakrát doleva, zase doprava… Najednou mi zmizela půda pod nohama, ale to doslova. Omylem jsem narazila na jednu z děr, a co hůře, PADALA jsem do ní! Když jsem se trochu vzpamatovala z počátečního šoku, už jsem letěla dolů jakýmsi potrubím. Bylo úzké, temné, kovové a nepřátelské. Pískalo mi v uších. To potrubí ústilo do jakési dřevěné bedny, maximálně dva na jeden metr, vysoké také metr.
Vletěla jsem do ní kulatým otvorem, který se za mnou prudce zabouchl. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Byla tu tma, a měla jsem pocit, že se pohybuju do strany. Ale to mohla být jen halucinace, chvilkové pominutí mé mysli, která si se mnou hraje nehezkou hru.
Nemám tušení, za jak dlouhou chvíli domnělý pohyb ustal, nebo jak dlouho jsem tam ležela potmě, v chladu a sama, ale vím, že to bylo dlouho. Celou tu dobu jsem uvažovala nad tím, k čemu tu je tak promyšlený bezpečnostní systém. Napadlo mě, že to bude mít něco společného se soukromou výukou ostatních dívek. Nemám tušení, jestli se to opravdu stalo, ale asi jsem si dokonce na pár okamžiků zdřímla. A byly to okamžiky? Co když to byly hodiny? A opravdu to byl jen nevinný spánek? Neomdlela jsem z úleku a nedostatku vzduchu? Myslí mi létalo milion otázek, a když jsem si na nějakou odpověděla, její místo zaujaly dvě jiné, složitější otázky. Hladina mého vědomí se nebezpečně rozvířila. A pak mi to došlo. To, co mě mělo napadnout jako první.
Já se tady udusím! Je to uzavřený, malý prostor, moc vzduchu se sem nevejde, a ani nevím, jak dlouho tu jsem, natož abych dokázala určit, jak dlouho ještě přežiju. Další myšlenka přišla jako rána kladivem. Možná ani nevědí, že tu jsem! A ani to nemusí zjistit. Nejdříve po snídani, na kterou nepřijdu, by jim to mohlo dojít. Ale co když si budou myslet, že jsem už po jídle, a teď se někde procházím?
Už jsem ztratila veškerou naději, když se mi začalo hůře dýchat. Takhle tedy skončím? To je ironie. Splnil se mi sen, a tak můžu zemřít. S touto představou přišla i vlna zklamání. Takhle Bůh přemýšlí? Tak to jsem to opravdu vyhrála. Proč jsem jen tehdy neuhořela spolu s mojí milovanou rodinou! Tohle zklamání bych si mohla klidně ušetřit.
Nevím proč, ale zoufalství, strach, panika, žádný z těchto pocitů se nedostavil. Jen smíření, podivné a opojné. A také nahořklé, trpké zklamání, které s tímto pocitem tvořilo podivný kontrast. Takže tohle je konec? Je klidnější, tišší a mírumilovnější, než jsem si ho představovala. Tak rozdílný od zdlouhavé a bolestivé smrti v plamenech. Už jsem jen čekala, kdy přijde pověstné bílé světlo.
A to také přišlo…
Nejdříve jsem si myslela, že jde o další přelud, špatný vtip, výsměch od Boha. Ale jeho bolestivost a krutý chlad tohoto úkazu mě vyvedli z blouznivého snění o nebi a kyslík uklidnil tu bouři v mé hlavě. Na poslední chvíli přišla spása. Oči nic neviděli, ale cit mi napovídal, že se nade mnou tyčí William Sinkler. To jsem měla už vrozené, poznávala jsem lidi podle toho, jak chodí, nebo jak voní. I podle nejmenších gest, jako je tik v oku, když se o něčem zmíníte v jeho přítomnosti. To byl případ toho tlustého krocana, od kterého jsem utekla. Pro něj byla tabu moje rodina. Ta pravá rodina.
Ale to už se nade mnou ozývalo přidušené chechtání, a já pomalu začínala vidět. Nejdříve jen mlhavé skvrny, potom siluety a nakonec až příliš ostré barvy. To už taky nedokázal smích zadržovat a naprosto nestydatě se mi chechtal, řehtal a všechno ostatní. Zašklebila jsem se, protože mě to směšné nepřišlo. A o to méně, když jsem se zvedla a zjistila, že ta "krabice" je rakev. Po zádech mi přeběhl mráz jako stádo splašených koňů.
"Jak se ti to, proboha živého, povedlo? Vždyť máš mapu!" zeptal se mě se slzami v očích.
"Jak to jen říct… Ty značky na rozích by se měli předělat, jinak se někdo zraní," poznamenala jsem mrzutě. A ve chvíli, kdy můj pohled padl na předmět, který držel v ruce, mě ochromil úděsný pocit tísně. Nevím proč, ale to se stane vždycky, když vidím zbraň. V tomto případě to byla krátká, elegantní dýka s ozdobným jílcem a tepanou čepelí. S jejím vzhledem tvořila její nebezpečnost fascinující kontrast. Byla krásná, dokonalá, a smrtící. Proč asi chodí vybírat rakve s dýkou? Má s tím snad něco společného to, že ten pás, na kterém se tato schránka na těla nacházela, ústil do jakési díry? Tento myšlenkový pochod mi zabral jen tolik, jako řediteli popadnout dech a promluvit.
"A ty ses podle nich řídila?" další výbuch smíchu. "To se nedivím, že jsi dopadla takhle. Je to záměr, bezpečnostní opatření. Nikdo, kdo nemá plánek, tu nejspíš nemá co dělat, takže…" přestal, když vysledoval můj pohled. Očividně zaražený, protože v tu ránu ho smích přešel a dýku zasunul do pochvy. Vykouzlil úsměv, který by roztavil diamant, podal mi ruku a pomohl mi vylézt a postavit se, ne nutně v tomto pořadí.
"V pořádku?" zněla další, trochu provinilá otázka.
"A… Ano."
"Určitě?"
"Na sto… devadesát devět procent. V těch rakvích," znovu jsem se zachvěla, "by měly být otvory, nedá se tam dýchat," poznamenala jsem s rozpačitým úsměvem, kterého se okamžitě chytil jako tonoucí záchranného kruhu.
"Tak to je dobře. A k těm dírám…" V tu chvíli mi svitlo. Dosti morbidně, abych byla upřímná.
"Vy lapené nevytahujete, že ne?" Hlas se mi chvěl. Následné ticho neprolomil nikdo z nás, protože dočasná nepřítomnost kyslíku v mém mozku a následné šoky z rakve a dýky způsobily, že jsem omdlela. Poslední vjem byly dvě ruce, které mě zachytily. Nebo to již byla část nadcházejícího nočního běsu, který mnou zmítal?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 míša míša | Web | 18. dubna 2010 v 21:32 | Reagovat

Bílé světlo...že by baterka?

2 Cyan Cyan | Web | 19. dubna 2010 v 7:36 | Reagovat

V dřevěné "krabici"?

3 míša míša | Web | 19. dubna 2010 v 15:50 | Reagovat

já už právo žít nepíšu! takže s tou další částí...i když...když o tom teĎ tak přemýšlím,tak kdo ví...
no a někdo jí přišel zachránit s baterkou...

4 Neet Neet | Web | 19. dubna 2010 v 18:31 | Reagovat

Heh,heh... Zpěv ve sprše?Mazec!
Zjížďka do malé stísněné bedýnky?Gláda!
Dušení? Nepříjemné 8-O
Akorát k téhle kapitole mám menší výhrady po slohové stránce (JÁ bych správně neměla nic říkat,ale budu upřímná) - zdá se mi,že to všechno prolétáváš hrozně rychle,jen tak okrajově to nakousneš,jako by tam čas ubíhal vteřinovou rychlostí...
Ale jinak jsem se dost pobavila - vidličky a židličky na rozích :-D

5 Cyan Cyan | Web | 19. dubna 2010 v 20:54 | Reagovat

Já tu kapitolu ještě rozšířím, tohle je první verze.

6 míša míša | Web | 20. dubna 2010 v 18:26 | Reagovat

5.kapitolka je na světě!

7 Cyan Cyan | Web | 20. dubna 2010 v 19:17 | Reagovat

Bezva!

8 Julli Julli | 21. dubna 2010 v 19:23 | Reagovat

Pekne sis zmenila to zahlavi :-)

9 míša míša | Web | 21. dubna 2010 v 19:37 | Reagovat

the best záhlaví, dáša se vyznamenala:DDDDD

10 jednazmilionu jednazmilionu | 22. dubna 2010 v 9:54 | Reagovat

[8]:

[9]:
Díííky!

11 Cyan Cyan | Web | 11. května 2010 v 18:59 | Reagovat

Tak je to dodělané! Finální zerze je tu, a dál už to měnit nehodlám. :-D

12 Neet Neet | Web | 12. května 2010 v 14:47 | Reagovat

Fíha :D
Zpívání v kostýmu stromu mě rozesmálo asi stejně jako Sinklera :-D
"Vy asi lapené z rakví nevytahujete,že?"
Není co dodat - bomba!Ale co pak dělají s těmi obsazenými rakvemi?Mají i soukromý hřbitov s hrobníkem,kterému mastná suma v kapse doporučuje dělat svou práci bez stížností...?

13 Cyan Cyan | Web | 12. května 2010 v 16:02 | Reagovat

Ne. Je tam prostě velká díra, a občas to podpálej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.