Smrt je jen nový začátek. Jedny dveře zavírá, ale deset nových otevře.

Takhle to tu prostě chodí

8. dubna 2010 v 16:16 | Cyan |  4. kapitola
Když jsem se probrala, připadalo mi, že už uběhl nejméně týden. Protáhla jsem se, zívla a rozhlédla se kolem sebe, poprvé od chvíle, kdy jsem do této místnosti vstoupila. Strop, stěny a nejspíš i podlaha byli opět z kovu, přesto však ne chladné, nepřátelské a odtažité. Na zemi ležel měkký koberec, možná dvě vrstvi, takže nebylo potřeba obouvat se, když jste vstal z postele o půlnoci a šel do koupelny, která byla také součástí tohoto malého apartmá, stejně jako obývací pokoj.
Udivovalo mě, jak mohl někdo vytvořit tak nádherný podzemní komplex, a necítit touhu podělit se o něj se zbytkem světa. Vlastně jsem přez všechen úžas skoro zapomněla, že je to internát a ne ubytovna. Velmi luxusní, pohodlná a nevídaná ubytovna.
Pohled mi padl na úhledně ustlanou postel u druhé stěny. Tara už je tedy vzhůru. Po příjezdu jsem si na ní všimla, že má obvázané zápěstí. Sora prohodila, že má moje spolubydlící trochu problémy s gravitací, ale že se jí nikdo nesměje.
Umyla jsem se, převlékla a napadlo mě vydat se na průzkum. S tím se zjevně počítalo, protože na dveřích na chodbu byla přilepená mapka se zakroužkovanou jídelnou. Pořádně mi zakručelo v břiše. Bylo dobře, že jsem měla mapu, protože jakmile jsem vyšla na chodbu, došlo mi, že je to tu zaopatřeno proti nezvaným hostům. Vedle slepých chodeb tu byli i nějaké ty skryté díry, které byly na plánku vyznačeny zeleně.
Po pěti minutách jsem místnost konečně našla. Všichni, a to myslím úplně všichni, si vesele povídali u stolu. Zrovna se vesele smáli nějakému vtipu, a tak jsem si jen tiše sedla na jediné volné místo. Z proutěného košíčku jsem si vzala topinku a zakousla jsem se do ní. Byla úžasná, nejspíš z čerstvého chleba.

Po snídani, kdy jsem moc nemluvila, jen když se někdo na něco zeptal, se všichni zvedli a odcházeli. Zastavila jsem na chvíli Naďu a zeptala jsem se jí, kdy a kde začíná vyučování. Řekla, že jelikož je pondělí, tak začínáme až za hodinu a ukázala mi, kde na plánku to najdu se slovy, že na Taru bych neměla spoléhat- přijela i se svým chabým smyslem pro orientaci teprve před týdnem, a plánek jí spadl, když málem zahučela do jedné z děr.

Místnost jsem našla celkem lehce, až na to, že o čtvrt hodiny dříve, než bylo zapotřebí. Řekla jsem si, že se alespoň porozhlédnu, když už tu jsem. Učebna sestávala z několika málo lavic, katedry a spousty skleněných vitrín podél stěn. Také tu byly police. Na těch leželi stovky zaprášených knih o všem možném i nemožném, od románů až po naučné knihy.
Začetla jsem se do Verneovky, a tak mi čas utekl jako voda sítem. Když přišli Tara s Lulou, vryla jsem si do paměti číslo stránky, kam jsem se dočetla a vrátila knihu k ostatním a sedla si do lavice nejvíce v zadu. Za chvíli už přišli všichni a výuka začala. Nejdříve fyzika, potom chemie a nakonec základy společenských věd. Tam jsme probrali židy a moslemíny, jinak známé jako muslimy.
Hodina tu rozhodně neměla hodinu, ale minimálně dvě. Přestávky se nekonali a tak jsem byla ráda, když jsme šli ve dvě odpoledne na oběd, který jsme si nejprve uvařili. Nevadilo mi to. Vaření mi jde a baví mě. A když je nás na to šest, ani nám to nepřipadalo a jídlo bylo hotové raz dva.
Potom jsme se najedli, umyli nádobí a pak byla po zbytek dne volná zábava, ovšem v rámci jistých mezí. Například nebylo dovoleno někoho házet do pastí a podobné vylomeniny, které mě do té doby ani nenapadly.
Bylo to zvláštní. Podle rozpisu, který jsem dostala, byla jediná společná výuka právě ta, kterou jsme měli za sebou. Zbytek týdne plnili různé práce a soukromé hodiny. V úterý Sora, ta sem přišla první, potom, ve středu Naďa, ve čtvrtek Nina, pátek připadl Lule a sobota Taře. V neděli bylo volno.
Každá jsme byli jeden den, většinou po soukromé celodenní hodině, uvolněny z ostatních prací, mezi které patřilo praní na valše, pečení chleba a úklid. Také mi bylo divné, že já nemám soukromé hodiny, a nikdo mi nechtěl říci proč. Mátlo mě to, ale ještě zmatenější mi připadalo to, co mi řekla Lula, když jsem se na to zeptala. Řekla: "Takhle to tu prostě chodí," a nasadila výraz, který prozrazoval, že se o tom dále nehodlá bavit. Ostatní nebyli ohledně tohoto tématu vstřícnější mé stále větší zvědavosti.
Večer jsem usínala s hlavou plnou různých teorií, nápadů a šílených představ plných pojídání dětí a podobných nesmyslných blábolů.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.