Smrt je jen nový začátek. Jedny dveře zavírá, ale deset nových otevře.

Červen 2010

Vzpomínky

19. června 2010 v 18:18 | Cyan |  6. kapitola
Jsem zase malá a jedu v kočáře s pratetou Lilien. Zlobí se na mne, protože jsem jí omylem rozbila její oblíbenou vázu, a tak mě veze z Amsterdamu domů. V noci. K  rodičům, které jsem neviděla celý dlouhý týden. Tehdy mi to připadalo jako věčnost. Nemůžu se dočkat. Ještě než zahneme za roh, cítím, že je něco špatně. Místo vůně květin jde cítit jen pach ohně. Že by si bezzemci zapálili pár hadrů, aby měli na čem ohřát své jídlo? Ne, tohle je větší oheň. A teď už to vidím. Jedná se o požár. Náš dům začíná hořet! Snad matka a otec zavčas utečou. Ale ne! Dveře i okna jsou zatlučeny! Nemohou se dostat ven! Jen bezmocně sedím, a koukám. Nemůžu nic dělat. Ten pocit… Tak tohle je bezmoc. Krutá, sžíravá, otupující. Bolí to. Srdce mi puká žalem. Co to je? Přez zahradu prchá zahalená postava. Že by… náš dům… podpálil? To snad ne! To není možné! To nejde! Proč? Jediné, co se mi z toho muže vrylo do paměti, bylo to, co se mu houpalo u pasu. Pouzdro, a v něm nádherná a nebezpečná dýka. Ta je jistě na zakázku, jediná na světě. Elegantní, dokonalá, smrtící. Byla trochu povysunutá, takže se v měsíčním svitu zaleskla tepaná čepel. Ostrá jak břitva. Jako z velké dálky slyším volání tety na kočího, že okamžitě jedeme zpátky, cítím, jak mnou třese, a vidím cokoliv jiného. Oči mám jen pro zkázonosnou zbraň a jejího nositele. Tohle mu nikdy neodpustím! Je neuvěřitelné vedro. Pot se mísí se slzami, které vytékají až z hloubi mé duše.
Prudce jsem se posadila na posteli, teď už naprosto vzhůru. Tím prudkým pohybem sem převrhla sklenici, kterou někdo postavil vedle mé lože. Byla jsem zborcená potem. I ty slzy byly pravé. Ale tyhle nebyli stejné. Takhle totiž chutnají slzy zrady, hořce a palčivě. Temné myšlenky se mi honí hlavou. Osud si se mnou hraje nepěknou hru. Zkouší mne. Proto znovu stojím před tím sprostým vrahem, který se vydával za slušného člověka. On ví, kdo jsem. Viděl mou tvář, mé oči, a přesto nedává při našich setkáních nic najevo, žádné city. Žádnou lítost nad svým činem. A přesto ho nedokážu nenávidět. Jako nikoho jiného. Nikdy. To je můj charakter. Sklopím ocas a uteču.
Ano, to je ono, uteču. Hned teď. Co nejdál. Navždy. Až teď jsem si všimla, že jsem sklenku rozbila a řízla se o ní do prstu. Dostala jsem nápad. Musí alespoň trochu pykat za svůj čin. Zabalila jsem si věci, ránu na prstu nechávaje otevřenou. Ale uvědomila jsem si, že venku je jen pustina. Musím odejít nalehko. Převlékla jsem se do kalhot a košile, které jsem měla pro všechny případy s sebou. Vlasy jsem stáhla do drdolu a skryla pod vlněnou čepici. Takhle budu vypadat jako vesnický hoch. To se bude hodit.
O chvilku později už byl můj plán hotov. V kapsách jsem měla nějaké peníze, a na dveřích Sinklerovi pracovny bylo napsáno mou krví VRAH. S plánkem v ruce jsem došla k východu. Jak se ty zatracené dveře otevírají? Už si vzpomínám! Číselnou kombinací 825… Jak to bylo? Ještě jedno číslo… 7! To je ono!
Dveře se tiše otevřely. Za nimi mě čeká jen to zvláštní zařízení a nehostinná pustina. Ta bude nejhorší. Ale já to dokážu! Pro rodiče! I pro to malé, co se mělo narodit, ale díky té události nikdy nespatřilo denní světlo. A hlavně sama pro sebe. Tohle je moje šance dokázat si, že nejsem jenom naprostá bezmocná nula, ale že ve mně taky něco je.
Sluneční světlo mě uhodilo do obličeje. Svítilo tak jasně a oslnivě! Před očima se mi na zlomek vteřiny objevila nádherná krajina, jako z jiného světa. Hlásek ve mně volal: "Tam patříš, ne sem," ale to mohla být fata morgána- víla Morgana, jak se to kdysi překládalo. Jak jsem pokračovala, šla jsem neuvěřitelně rychle, abych byla co nejdále. Bylo mi líto, že kvůli němu musím bez rozlučky odejít, a k smrti tím vyděsit Taru. Kéž by to šlo jinak. Ale žádnou jinou možnost jsem v tu chvíli neviděla. Neviděla jsem nic, jen ten výjev ze snu. Úryvek skutečnosti. Ale co je to skutečnost?
Únava začínala pomalu prosakovat prvotním odhodláním nezastavovat až k jádru té bytosti, kterou jsem v tu chvíli byla. Něco se ve mně vařilo, chtělo to vybublat na povrch, nějaká dlouho potlačovaná vzpomínka. Ale musela pro mě být nedůležitá, že jsem ji tak snadno ztratila v hlubinách nevědomosti. Nebo jsem ji donutila se tam uchýlit, protože to raději nechci vědět? A zajímá mě to vůbec?
Kolena se mi podlomila. Dál už jsem nemohla. Teplo vysušilo má ústa, stejně jako naději na přežití v téhle krajině bez vody a bez jídla. Zrovna když jsem o tomhle přemýšlela, zleva se něco ozvalo. Kap
A znovu.
Z kamene tam vytékal tenoulinký pramínek oné životodárné tekutiny, která mi tolik scházela posledních několik hodin. Uhasila mou žízeň a povzbudila ochablou mysl. Rozhodla jsem se zde přenocovat, k čemuž přispěl i západ slunce, který se neodvratně blížil.
Zrovna když jsem ulehla, modlíce se, aby mě přez noc nenašli, zemí projelo cosi zvláštního, jako by v ní vrtal obří červ, mířící tryskovou rychlostí na sever. Stejným směrem, jako já. Potom se již nic nedělo, a tak jsem vyčerpaná a se stále bolavým srdcem usnula.
Zdálo se mi o nádherné krajině, té, kterou jsem již viděla. Byla naplněna světlem i tmou, všemi barvami duhy i černou a bílou. Smutkem i radostí. Tak jsem ji viděla ze začátku. Potom se prvotní rozmanitost rozplynula v dým, a před mým zrakem ležela jen krajina plná stromů, květin, zvířat. Rozběhla jsem se lesem. Po čtyřech.
Mé tělo po tom volalo, má mysl po tom toužila. Osvobozující pocit mnou projel jako elektřina. Sem patřím, odtud pocházím, zde zemřu. Můj domov. Pravý domov. Vše ostatní je jen iluze, kterou jsem vytvořila pro své potěšení. Nic víc. Nemohu tam zemřít, nemohu tam žít. Neexistuje. Cítím to. Jak se ale dostanu pryč? V mysli mi vyvstal portrét. Můj portrét. A obraz mé zrcadlové kopie. Kacocumi. Ona je já, já jsem ona. Jsme jedna bytost. Dohromady tvoříme to, čemu se říká člověk. Dobro jménem Cyan, zlo jménem Kacocumi. Existence za hranicemi lidského chápání. Za hranicemi bytí. Ano. Teď už to vím. Nedostanu se pryč, dokud znovu nebudeme tvořit jeden celek. Musím ji najít. Má mysl mne povede.
Po probuzení jsem se opět vydala na cestu. Směr- západ.